Počítač jsme snad úplně prvně viděl u jednoho staršího kamaráda, když mi bylo asi devět let. Měl na něm docela zajímavé hry, které jsem s ním hrál. O rok později se objevil počítač i u nás doma. Moc her na něm sice nebylo, ale nějaké přece. Zaujaly mě v té době hry jako Sokoban, ale i Sám doma a Prince. Pak jsem na něm taky rád hrál šachy, ale pořád jsem prohrával, tak mě to brzo přestalo bavit. Radši jsem hrál se svými kamarády, kde jsme měl úspěšnost podstatně lepší. Od kamarádů jsem si přinesl domů diskety s dalšími hrami, z nichž mě bavily závody aut a motorek. Pak se mi ale podařilo počítač zavirovat a všechno bylo pryč. Doma z toho byl průšvih, který se sice brzo vyřešil, ale já na počítač na čas zanevřel. Víc mě lákala parta kluků, do které jsem v té době zapadl a s kterou jsme dělali různá "dobrodružství".
Asi po půl roce jsem se k počítači začal zase trochu vracet, ale vždycky jenom na chvíli, maximálně tak hodinu týdně. Když ale táta připojil počítač na Internet, to bylo něco jiného. Táta mi ukázal, kolik je tam zajímavých věcí a mě to začalo bavit. Bavilo mě to asi měsíc, pak jsem se zase víc věnoval svojí partě. Na počítač a hlavně na Internet jsem ale už chodil pravidelně. S kamarády, kteří měli taky přístup na Internet, jsme si posílali emaily.
Pak jsem našel na Internetu román Mstitelé, který mě zaujal hned, když jsem ho začal číst. Jeho hlavní hrdina Martin se jmenoval stejně jako já a měl i hodně podobnou partu. Dělali tam i dost podobné věci, i když po pravdě řečeno, my dělali chvílemi o dost horší věci než oni. Martin se stal mým virtuálním románovým kamarádem a tak, když dostal na víkendové výpravě výprask, bylo mi ho docela líto a cítil jsem s ním. Když mu odešli z party, která vlastně byla klubem, jeho kamarádi, bylo mi ho opět líto a zase jsem s ním cítil. Chápal jsem i to, že se začal měnit. Najednou jsem začal přemýšlet nad tím, co jsem v té době dělal sám ve své partě, a když měl Martin opravdový klub, začal jsem ho chtít mít taky. Tak jsem klukům z party řekl, že v partě končím a dělám si svoji vlastní partu. Nelíbilo se jim to, ale co mohli dělat. Zastrašit se jim mě nepodařilo, protože jsem se jich nebál, i když byli o dost starší.
Dal jsem dohromady partu dobrých kamarádů a ozvali jsem se klukům ze střediska Tuláci, na jejichž stránkách jsem tenkrát odkaz na Mstitele našel. Kluci byli ochotní a tak mi poradili, jak takový klub založit a seznámili mě i s náčelníkem Sdružení klubů správných kamarádů ČR, který náš klub zaregistroval ve středisku Bratrstvo.
Pak jsem náměty pro náš klub bral z románu Mstitelé, který jsem dočítal. Kluci z původní party mě nechtěli z party pustit a zkoušeli to po dobrém i po zlém, ale neuspěli. Naopak jsme jim ještě přetáhl další kluky, které nebavilo se bavit frajeřením. Až teď jsem naplno viděl, že to nebylo žádné dobrodružství, ale hloupá nuda a dokazování si odvahy nevhodným, škodlivým a někdy i nebezpečným způsobem.
Na Internetu jsem našel Zavináč a díky němu pak Majáky. Během několika dní jsem poznal, že dokážu vyniknout i v jiných věcech, než je vytahování se před partou provokováním vybraných lidí, ničením, kouřením, pitím piva, pliváním, sprostým mluvením, drobnými krádežemi a ničením okolních věcí. Zjistil jsem, že s klubem můžeme dělat zajímavé věci, že můžu pro kamarády organizovat hry, že můžeme soutěžit s ostatními kluby v obou střediscích. Psal jsem v té době i do kroniky a do časopisu Kamarád, který vydává SKSK ČR v papírové podobě, jehož poslední čísla však jsou už i na Internetu.
V té době jsem se uplatnil i na Internetu. Když vyšla na Živě kritika Majáků, tak jsem se zapojil do diskuse na jejich obhajobu. Pak jsem sám zkusil na Živě psát a teď tam píšu pravidelně o webech pro děti. Po prvních článcích mi přišly nabídky na psaní do dalších emagazínů, např. do WebMagu a do Speed Expressu, kde jsem se stal šéfredaktorem. Speed Express ale bohužel po několika měsících skončil. SKSK ČR začalo vydávat magazín eKamarád, kde jsem v redakci. Na Internetu začal vycházet střediskový časopis Tulácký Bratříček, do kterého také pravidelně píšu a v jehož jsem redakci. Občas pak ještě píšu i do Tady jsme. Nedávno jsem začal psát i do České školy.
Na Majácích mám mnoho kamarádů a stěmi jsme založili Fanklub Majáků, jehož jsem byl nedávno zvolen předsedou. Dále jsem též členem Virtuálního oddílu informatiky. Své kamarády si mimo Majáků, Alíka a Xka hledám i na Dětské seznamce. Na Xku mám i několik diskusních fór.
Když to tak shrnu, tak počítač samotný mě moc neovlivnil, ale Internet mě ovlivnil hodně. Na Internet chodím asi rok a půl a od té doby jsem se výrazně změnil. Zatím co před tím, jsem se většinou nudil a z nudy dělal dost nemalých hloupostí, Internet mě ukázal, že svět je jiný, a že v něm lze tvořit a bavit se tvůrčím způsobem, a že tato zábava je mnohem zajímavější. Internet mě tedy nepřivedl jenom k Internetu a virtuálním zájmům, ale výrazně ovlivnil i moje reálné zájmy. O těch a o dalších věcech o mě se můžete dočíst na mojí osobní stránce, kterou mám v rámci klubových stránek SKSK ČR.
Tento archivní článek byl napsán v roce 2000.
