Asi před necelým půl rokem jsme brouzdal ve škole po Internetu a narazil jsem na román Mstitelé. Začátek mě hned zaujal, protože jsem se v hlavním hrdinovi Martinovi poznával a jsem taky Martin. To jsem ještě netušil to, že máme stejné i příjmení - tedy Fencl. Když jsme to zjistil, nečekal jsem, až se objeví na internetu další pokračování, ale hledal jsem na stránkách SKSK ČR další kontakty. Objevil jsem, že některé kluby nejsou příliš daleko ode mě a tak jsem poslal pár e-mailů. Jako první odpověděl David a tak jsem se s ním sešel a on mi půjčil starší čísla časopisu Kamarád, z kterých jsem si celé Mstitele oxeroxoval.
V dost věcech jsem se v Martinovi poznával. Povahově jsme prakticky stejní, příběhy se samozřejmě liší, i když i tady určitá podobnost je. Martin se postupně měnil a i já jsme pocítil potřebu se měnit s ním. Dokázal jsme to během tří měsíců a bylo to takové, že si toho všimli i učitelé. Koncem roku, po několika návštěvách u Davida a u jeho klubu Svišti a potom i některých dalších klubů, jsem se rozhodl si založit taky klub. V něm je se mnou můj spolužák, s kterým sedím v lavici Honza Kopáček. V klubu je můj další kamarád Kuba Hůrka, dále dvojčata Pavel a Michal Žákovi. Patrona nám dělá Honzův brácha Karel, kterému bylo den před registrací našeho klubu osmnáct.
Dlouho jsme přemýšleli nad jménem klubu. Lákalo nás Mstitelé, jenže ti už v SKSK ČR jsou. Sice jsme dostali vzkaz od náčelníka, že to nevadí, že názvy se můžou opakovat, ale my chtěli mít název originální. Protože jsme všichni, co jsme byli v našem klubu měli na svědomí dost lumpáren, tak jsme se rozhodli, že je odčiníme tím, že budeme chránit slabší a pomáhat kde to půjde a tak jsme si vybrali název Ochránci.
Pokud se týká mých podobností s románovým Martinem, tak se o některých zmíním. Martina pronásledoval učitel důchodce. I na mě si zasedl jeden učitel. Nebyl to dílnař, ale matikář. Já jsem na matiku dobrý, tak to měl těžké, nemohl si na mě pořádně přijít. Byl trochu starší a my ho provokovali. On nám psal poznámky, ale my si z toho dělali spíš legraci. Většinou jsme zapřeli žákovskou knížku a byl bezmocný. Někdy jsem si nechal napsat poznámku do falešné žákovské knížky, kterou jsem si pak podepsal sám.
Asi po měsíci přinesl učitel do třídy rákosku, která vzbuzovala respekt. Už při pohledu na ní jsme "přibrzdili", jenže to mu nestačilo. Zavolal si mě k tabuli, musel jsme se předklonit přes lavici a dostal jsem od něj pořádný výprask. Pak jsem byl samozřejmě hodný a se mnou i celá třída. Já věděl, že tohohle učitele už provokovat nebudu. Jenže jemu to pořád nestačilo a na konci hodiny mi dal druhý výprask. Neobměkčili ho moje prosby, že budu hodný. Zatím co první výprask jsem bral a uznávám, že na něj měl právo, druhý byl pouhou mstou a to mstou sadistickou. Brečel jsem a nakonec jsem i řval bolestí. Na zadku jsme měl taková jelita, že mě náš třídní odvedl k ředitelce a ta mě poslala k doktorce. Po svědectví naší třídy dala ředitelka učiteli okamžitou výpověď.
Martin měl v Mstitelích dobrou třídní, i já měl dobrého třídního. Ze začátku jsme ho sice taky provokovali a on si s námi moc nevěděl rady. Jednou mě lehce vyplatil ukazovátkem. Z toho jsme si ale s klukama dělali spíš legraci a začali jsme provokovat a hecovat nechali jsme se vyplácet. Já to pak trochu přehnal a tak mě přetáhl pořádně. Sice mě to nebolelo, protože se mi trefil do peněženky v zadní kapse, ale vycítil jsem, že je to vážné a tak jsem přestal provokovat. Věděl jsem, že před druhou ránou by mě už nemusela peněženka zachránit a že by dost bolela. Tím, že se k ní náš třídní odhodlal získal u mně respekt a přestal jsem ho zlobit. Od té doby se mnou ani s dalšíma klukama z naší třídy už neměl problémy a odvděčil se nám tím, že nám věřil, protože já mu nikdy nelhal a hájil nás na konferencích, když proti nám někdo něco měl.
Rozumím si i s rodičema, stejně jako Martin ze Mstitelů. Táta je sice dost přísný, ale má pro mě pochopení. Dal jsem mu přečíst Mstitele a dohodli jsme se, že mu nebudu lhát a on mi bude věřit, stejně jako to měl Martin z Mstitelů.
Ostatní historky z románu na mě už nesedí. Zatím jsem nikoho nezachránil před utopením, v Anglii jsme zatím nebyl, na koni jsme taky zatím nejel. Se staršíma klukama se ale peru taky, abych se ubránil proti frajeření či šikanování. Peru se i se silnějšíma, s kterýma vím, že prohraju. Nikdy se nedám příliš lehce a tak mě příště radši nechají na pokoji a vyberou si někoho, kdo se nebrání.
Náš klub se už i zapojil do Bratrsko-tuláckého víceboje, v kterém si vedeme poměrně dobře. S naším střediskem jezdíme na výlety a srazy. Společně jsme založili i www časopis Tulácký Bratříček. V současné době mě moje zájmy plně zaměstnávají, takže opravdu nevím, co to je nuda a spíš bojuju s nedostatkem času.
Tento článek z archivu byl napsaán v roce 2000.
